V praxi se často setkáváme s obavami lidí, kteří se možná i právem obávají zásahu exekutora, ač sami nejsou dlužníky. Nedávno jsme například řešili situaci rozvedené ženy středního věku, která se obávala exekuce uvalené na jejího exmanžela. Dluhy manžela vznikly v době manželství při jeho podnikání. Rozvedená žena se tímto obává, zda o majetek může přijít i ona. Zároveň nás požádala o radu, jak tuto situaci dále řešit.



Existují vyjímky ze zákona

Obecně se má za to, že za závazky vzniklé během trvání manželství odpovídají manželé společně a nerozdílně. Vyjímkou jsou však závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů ( např. jde o závazky vázané na majetek nabytý děděním, darem nebo před manželstvím ).

Stejně tak se společná odpovědnost netýká závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jen jeden z nich bez souhlasu druhého. Pokud tedy manžel či manželka jako dlužník nebo ručitel žádnou smlouvu nepodepsal, pak Nejvyšší soud ČR přijal v této otázce závěr, že pro dluhy jednoho manžela se věřitel nemůže domáhat splacení dluhu žalobou vůči druhému z manželů.
To však neznamená, že by druhý manžel byl zcela nepostižitelný.


   
Ve spleti paragrafů

Předmětem exekuce pro dluhy vzniklé za trvání manželství může být tedy společný majetek, který byl nabyt za trvání manželství nebyl doposud vypořádán. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu však nemůže být uzavřena ku škodě věřitelů, jinak je vůči nim neúčinná.

To platí i tehdy, když závazek uzavřený jedním manželem bez souhlasu druhého přesahoval obvyklou míru přiměřenou poměrům manželů.
Exekuční právo za účelem ochrany věřitele před výmluvami manželů tuto úpravu záměrně neobsahuje.

Jestliže sjte uzavřeli tzv. předmanželskou smlouvu nebo jste se až za trvání manželství dohodli na zúžení stávajícího spoleného jmění manželů, můžete se této dohody vůči věřiteli a exekutorovi dovolávat jen v případě, že věřitel o tom při vzniku závazku věděl a obsah této dohody znal.

Pokud věřitel tyto informace při vzniku závazku od některého z manželů neměl nebo dohodu o zúžení společného jmění oba uzavřeli až po vzniku dluhu, pak se k ní v exekuci nepřihlíží.

 

Ačkoli je smyslem exekučního řízení účinně a co nejrychleji uspokojit nároky věřitele, zákon poskytuje určitou ochranu i dlužníkovi. Tomu tak nesmějí být zabaveny zejména věci, které jsou pro něj či jeho rodinu životně nezbytné. Podívejme se, o jaké předměty konkrétně jde.
 

Okruh věcí, které nejsou exekučně postižitelné, přestože náleží dlužníkovi a výtěžek jejich prodeje by mohl být použit na uspokojení vymáhané pohledávky, stanoví ust. § 321 ("věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán") a § 322 občanského soudního řádu (OSŘ). V článku se zaměříme na věci nepodléhající exekuci podle § 322 OSŘ.

 

Věci nepodléhající exekuci

 
Věci ve vlastnictví povinného, které nepodléhají exekuci, jsou obecně vymezeny v prvním odstavci ust. § 322 OSŘ. Z exekuce jsou vyloučeny:

    věci, které dlužník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů,
    věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Toto obecné vymezení blíže upřesňuje druhý odstavec téhož zákonného ustanovení, kde jsou uvedeny příklady věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce:

    běžné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti,
    snubní prsten a jiné předměty podobné povahy,
    zdravotnické potřeby a jiné věci, které dlužník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě,
    hotové peníze do částky 1 000 Kč.

Je-li dlužník podnikatelem (viz definice podnikatele v ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku), pak jsou podle ust. § 322 odst. 3 OSŘ z exekuce vyloučeny rovněž i věci, které dlužník nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti (o těch si více přečtete za týden). Má-li však být uspokojena pohledávka věřitele, v jehož prospěch vázne na těchto věcech zástavní právo, pak tyto věci exekučnímu postihu neuniknou.

 
Pokud by si někdo na základě výše uvedeného výčtu myslel, že kupř. barevný televizor nepodléhá exekuci, protože patří mezi "obvyklé vybavení domácnosti", byl by na hrubém omylu. Soudní praxe totiž má tendenci vykládat pojem "obvyklé vybavení domácnosti" velice přísně. Stejně striktně soudy posuzují i otázku, jaké věci dlužník nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání.

 
Podívejme se tedy, jak soudní praxe, zejm. Nejvyšší soud ČR, posuzuje, jaké dlužníkovy věci jsou exekučně nepostižitelné, přičemž dnes pozornost zaměříme na věci tvořící "obvyklé vybavení domácnosti" a příště na věci sloužící povinnému k podnikání.

 

Dlužníkovi věci, které obvykle tvoří vybavení domácnosti

 

Především je třeba zdůraznit, že skutečnost, že určité věci tvoří - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě sama o sobě neznamená, že jsou tyto věci ve smyslu ustanovení § 322 OSŘ vyloučené z exekuce.

 

Exekuci totiž nepodléhají pouze takové věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, které jsou pro dlužníka či členy jeho rodiny nezbytně potřebné. I když jsou tedy dotyčné věci součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nejsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování dlužníkových potřeb zbytnými.

 
Otázkou, zda lze věci, které tvoří obvyklé vybavení domácnosti a dlužník je běžně užívá, přesto posoudit jako věci, které dlužník nezbytně nepotřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny, se Nejvyšší soud ČR zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2133/2001. V dané věci soudy nižších instancí shodně zamítly návrh dlužnice na zastavení výkonu rozhodnutí postihující věci, které podle dlužnice nepodléhaly výkonu rozhodnutí, a sice sedací soupravu (pohovku a dvě křesla), barevný televizor Grundig, dřevěné nástěnné hodiny, prádelník, skříň a dva noční stolky. Oba soudy totiž tyto věci nepovažovaly za věci, které povinná či členové její rodiny nezbytně potřebují k uspokojování základních potřeb. Nejvyšší soud ČR dovolání dlužnice zamítl jako neopodstatněné, přičemž vyslovil tento právní názor:

 
"Základním hlediskem pro určení toho, zda věci zahrnuté do soupisu mohou být prodány v dražbě, je jejich nezbytnost při uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny; ve vztahu ke konkrétním poměrům povinné platí, že výkonem rozhodnutí nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování základních životních potřeb povinné a její rodiny.

 
Okolnost, že povinná (spolu s členy své rodiny) věci postižené výkonem rozhodnutí každodenně užívá k účelu, pro který jsou určeny, popřípadě k jiným účelům, není sama o sobě rozhodná a nevylučuje potřebnost při uspokojování hmotných potřeb ve smyslu § 322 odst. 1 o.s.ř. kvalifikovat jako nikoliv nezbytnou. Kritérium nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ (...) v úvaze, zda lze po povinné požadovat, aby při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny se bez uvedených věcí obešla."

 
Tentýž právní názor vyslovil Nejvyšší soud také ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003.

 

Obvyklé vybavení domácnosti tedy znamená nezbytné vybavení domácnosti


Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány "běžně" a "přirozeně" v sledovaných souvislostech, významná není. Měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností.


Z ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu ČR tedy vyplývá jednoznačný závěr: z věcí tvořící "obvyklé vybavení domácnosti" nelze postihnout jen takové věci, které jsou nezbytné k uspokojování těch životních potřeb dlužníka či jeho rodiny, které lze hodnotit jako základní. Soudní výklad tedy směřuje k tomu, že z exekuce jsou v tomto směru vyloučeny jen věci, na něž lze hledět jako na věci tvořící nezbytné vybavení domácnosti.

 

Výslovný výčet chybí

 
Z hlediska právní jistoty účastníků řízení a předvídatelnosti soudního rozhodování by ovšem patrně bylo vhodné, aby toto pravidlo, k němuž došla judikatura, bylo do zákona výslovně vtěleno, podobně jako je tomu na Slovensku. Podle ust. § 115 odst. 2 písm. b) zákona č. 233/95 Z., z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti totiž exekuci nepodléhá "nezbytné vybavení domácnosti", přičemž zákon zároveň výslovně vypočítává okruh věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce": "posteľ povinného a členov jeho rodiny, stôl, stoličky podľa počtu členov jeho rodiny, chladnička, sporák, varič, vykurovacie teleso, palivo, práčka, periny a posteľná bielizeň, bežný kuchynský riad, radiopřijímač."

 
Domnívám se, že do budoucna by bylo žádoucí, aby podobný výslovný výčet věcí, které jsou exekučně nepostižitelné, neboť tvoří "nezbytné vybavení domácnosti" povinného, byl vložen i do českého zákona. Takové řešení by mělo tu výhodu, že by pak šlo již v době provádění soupisu věcí vcelku jednoznačně určit, zda jde o exekučně nepostižitelné nezbytné vybavení domácnosti či nikoli. Snadněji by se tak posuzovala i zákonnost postupu exekutora, popř. soudního vykonavatele.

 

Pozn.: Upozorňujeme, že článek byl psán k určitému datu a ne všechny náležitosti mohou být k danému dni platné.


 

Ze statistických informací poslední doby víme, že oddlužení je zatím nejvyužívanějším nástrojem nového insolvenčního zákona. Není to jistě proto, že by to byl nástroj ideální, ale spíše proto, že přináší zcela nový způsob, kterým lze řešit nepodnikatelský úpadek. A snad právě pro onu novost přináší oddlužení nemalé množství otázek, jejichž zodpovězení je pro snadné fungování nové regulace potřebné.


V současnosti již můžeme spolu s judikaturou některé tyto otázky zodpovědět a dát tím veřejnosti jakýsi základní manuál oddlužení. Ooddlužení je určeno pouze pro nepodnikatele, tedy pro toho, kdo skutečně nepodniká a nemá dluhy z podnikání. Není tedy možné chtít ukončit podnikání a pak své staré dluhy řešit oddlužením. Typickým adeptem pro oddlužení je tak běžný zaměstnanec, který si na splátky koupil třeba televizi nebo zájezd, a pak náhle přišel o práci a není schopen své staré dluhy plnit. V takovém případě je namísto dalšího zadlužování rozumnější se s věřiteli zkusit dohodnout nebo se pokusit o oddlužení. Dlužník musí pro úspěšné schválení oddlužení podat návrh na povolení oddlužení, a to na speciálním formuláři. Na formuláři se také musí zaškrtnout kolonka, že je současně podáván insolvenční návrh (zahajující řízení), ledaže ho již podal některý z věřitelů.

Vzhledem k tomu, že kromě výše uvedené výjimky, není dlužník-nepodnikatel nucen na sebe podávat insolvenční návrh, vyžaduje se pro povolení oddlužení splnění několika dalších povinností. Dlužník tak musí, pokud podává sám již insolvenční návrh, popsat důvody, proč si myslí, že je v úpadku. Současně musí předložit soupis svých dluhů, pohledávek a majetku, doložit jaké měl v posledních 3 letech příjmy a také jaké příjmy očekává v příštích 5 letech. Do příjmů se musí uvést také příjmy, které má jeho manžel/ka, pokud se mají oddlužit dluhy, které mají manželé společné. Předpokládá se tedy, že dlužník bude v příštích 5 letech výdělečně činný a bude tak schopen pravidelně splácet. Zákon nutí dlužníka, aby nezatajoval ani svou minulost, ani připadnou budoucnost, když soud má dostatek nástrojů na to, aby si dlužníkova tvrzení přezkoumal. Nutné je si zde uvědomit, že pokud bude návrh vadný, soud vyzve k doplnění. Pokud však doplněno nebude, nebo budou uvedena nesprávná nebo nedostatečná data, soud zjistí-li úpadek, okamžitě prohlásí konkurs.

Dlužník tyto soupisy a informace dává soudu proto, aby přesvědčil, že bude schopen v oddlužení zaplatit alespoň 30% svých nezajištěných dluhů (tedy těch, za které se nikdo nezaručil apod.). Tato částka není maximální, ale minimální, tedy je možné, že dlužník v průběhu plnění splátkového kalendáře zaplatí více – než však více, než kolik jeho dluhy k podání návrhu na oddlužení činily.

Z první reakce soudu bude zjevné, zda návrh chápe jako dostačující nebo opravitelný, nebo zda navrhovateli nevěří. Bude pravidlem, že soud dlužníka vyslechne a také si prověří jeho tvrzené (např. dotazem u zaměstnavatele apod.). Vzhledem k tomu, že podáním návrhu se fakticky blokuje dlužníkův majetek až na běžnou správu, bude vhodné se v tomto období dále nezadlužovat a nedělat mimořádné nebo nevratné kroky. Soud totiž vyzve také věřitele a mohou soudu poskytovat další informace – nemají sice možnost oddlužení zablokovat, ale mohou soud argumenty přesvědčit o jeho neschválení.

Pokud soud zjistí, že jsou dlužníkova tvrzení správná, povolí oddlužení – tím však proces nekončí a začíná se vyjednávat, jakým způsobem se oddlužení vyřeší. Zákon předpokládá řešení oddlužení buď splátkovým kalendářem anebo prodejem dlužníkova majetku, když se dochází také k tomu, že tyto varianty lze kombinovat (např. prodej garáže v majetku dlužníka a zbytek po splátkách). O tom, jak se oddlužení vyřeší, mají právo rozhodnout věřitelé – dlužník však může navrhovat. Dlužník nemusí ve svém návrhu dokládat, že má prostředky na obě cesty řešení úpadku – postačí tedy, pokud např. doloží, že očekává dost příjmu na zaplacení 30% svých dluhů, ač jinak nemá žádný majetek. Je třeba si také uvědomit, že soud může kdykoliv v průběhu schvalování oddlužení své původní rozhodnutí změnit a rozhodnout o konkursu. Dlužník by tedy stále měl vážit svá jednání a své kroky.

Pokud soud stále nebude mít pochyb o dlužníkově poctivém záměru (např. tím, že nadhodnotil své příjmy, nebo možný kariérní růst anebo neuvedl všechny své věřitele apod.), oddlužení schválí. Tím okamžikem buď správce prodá vymezený majetek anebo začne dlužník splácet podle splátkového kalendáře – je třeba vnímat, že dlužník splácí sám, bez vlivu správce nebo soudu, a to přesně podle rozhodnutí soudu. Pokud se oddlužení řeší splátkovým kalendářem, okamžikem jeho schválení dostává dlužník zpět veškerý svůj majetek, a správce tak na něj již nemá vliv. Pokud by však dlužník měl mimořádné příjmy (dar, výhra v loterii apod.) musí je rozdělit mezi své věřitele, stejně tak prodá-li nějaký svůj majetek – kupní cenu musí opět mezi věřitele rozdělit. Tyto platby jsou nad rámec splátek a dlužník tedy musí splácet dál podle splátkového kalendáře, ledaže by již zaplatil vše.

Pokud dlužník své povinnosti z oddlužení splní, soud to vezme na vědomí a řízení ukončí. Následně musí dlužník podat návrh na osvobození od zbytků dluhů – nedojde k tomu tedy automaticky. Soud takové rozhodnutí vydá, čímž osvobodí dlužníka o zbytku všech jeho dluhů (tedy i těch, které nebyly do řízení přihlášeny), kromě povinnosti k náhradě škody na zdraví a peněžitých trestů. Dlužník tak již nic nedluží a může začít znovu žít.

Pokud však v průběhu plnění vyjde najevo, že dlužník neplní, nebude schopen plnit, nebo vytvořil nové dluhy, které již vymáhají exekutoři, soud okamžitě oddlužení zruší a prohlásí konkurs. Je tedy zjevné, že i v průběhu řízení musí dlužník spolupracovat a poskytovat všechny potřebné informace – jeho hlavním kontrolorem budou jeho vlastní věřitelé a ti, jak známo, mají často více informací než soud nebo správce.

Ani osvobozením od dluhů však vše nekončí. Pokud by následně (ve třech letech) vyšlo najevo, že dlužník podváděl a tedy získal oddlužení nezákonně, soud osvobození dlužníka zruší – tím okamžikem se mu jeho bývalé dluhy obnoví a lze předpokládat, že nastane konkurs.